Lukáši, nejprve úplně základní otázka. Jak jste se dostal k fotografování?
K fotografii jsem se dostal úplně náhodou. Neměl jsem zprvu nějakou obrovskou touhu fotit. Spíš jsem to chtěl jenom zkusit, a tak jsem si na týden půjčil bezzrcadlovku Olympus a od první chvíle mě to neskutečně chytlo a bavilo. Jako první jsem začal fotit portréty, především manželku a známí. Zanedlouho poté jsem si pořídil vlastní fotoaparát a už mi to vydrželo. Pak jsem kupoval další a další zařízení a vyzkoušel jsem několik různých fotoaparátů. Na techniku jsem trochu blázen. (smích)
Říkáte, že už s tím prvním půjčeným fotoaparátem jste okamžitě začal fotit lidi. Nezkoušel jste ve Vašich začátcích fotit například i krajinu?
Ne, krajina mě nechytla za celé roky focení ani jednou a myslím, že se k ní ani nikdy nedostanu. Chybí mi tam ten faktor lidí, spontánnost momentu s tím daným člověkem, komunikace a to, že focení ovlivňuji především já. Při fotografování krajiny je to hlavně o čekání na správné světlo. A já nejsem zrovna trpělivý člověk, který rád čeká. (smích) Ještě dříve před focením jsem maloval portréty, ale fotografie to malování „vyšoupla“ na druhou kolej, protože malování je právě o té trpělivosti, když jeden obraz dělám 1-2 týdny a stejně nevím, jaký bude výsledek. Na rozdíl od toho, když udělám fotku, hned vidím výsledek.
Když už jste zmínil to malování obrazů, na Vašich sociálních sítích si můžeme prohlédnout Vaše krásné obrazy slavných osobností jako je Vlasta Burian, Charlie Chaplin, John Lennon, Kurt Cobain nebo i Marilyn Monroe. Jak jste se dostal k malování?
Před osmi lety jsem prodělal úraz oka, díky čemuž jsem byl operován a poté jsem musel měsíc zůstat doma. Když jsem zkoukl všechny seriály, filmy a vyčerpal jsem všechny možnosti, co dělat, přišlo na řadu malování.
Malujete obrazy na zakázku nebo je to jen Váš koníček?
Momentálně maluji obrazy především na zakázku. Zrovna teď sedím v ateliéru a chystám se po našem rozhovoru malovat. Rád maluji různé slavné osobnosti, občas po mě někdo chce i třeba rodinné portréty, ale do toho se moc nepouštím. Je to mnohem náročnější barevně sjednotit třeba čtyři lidi najednou a navíc by mě to ani moc nebavilo. Ono ani jeden portrét pro mě není nic jednoduchého, i tak ho maluji celkem dlouho.
Na Vašich stránkách najdeme, že se zabýváte portréty, akty a glamour, rodinným fotografováním, svatbami a reportážemi. Pokud se ale nepletu, váš hlavní žánr, kterému věnujete většinu času, je akt. Co Vás přimělo zaměřit se především na toto téma?
K tomu vedla poměrně dlouhá cesta. Z celkových sedmi let, co fotím, se aktu věnuji 2,5 roku a už když jsem fotil portréty, tak to byly jen ženy. Doposud jsem totiž neobjevil nic krásnějšího, co se dá zachytit, než jsou právě ženy a jejich kouzlo. A u toho portrétu mi tam pořád něco chybělo, a to byl zbytek toho těla. (smích) Jinak nápady na ten akt jsem měl už dříve, ale asi jsem nikdy neměl odhodlání se do toho pustit. Až pak přibližně před třemi lety jsem si prožil psychicky náročnější období, kdy jsem měl panické záchvaty a úzkosti a neměl jsem chuť vůbec do ničeho. První záchrana přišla v podobě antidepresiv. Díky nim jsem se zbavil záchvatů a navíc našel odhodlání začít konečně fotit akty. V těch jsem našel své druhé antidepresivum. Zkusil jsem více žánrů, ale nic na mě nepůsobilo tak, jako ten akt. Ten proces focení je opravdu úžasný. Především proto, že vidíte, jak vám člověk důvěřuje a naprosto se před vámi odhalí.
Prozradíte nám, jak vypadalo Vaše úplně první focení aktů a jaký má obvykle takové focení průběh?
Když se vrátím na začátek, tak to bylo v době, kdy jsem měl výstavu malovaných obrazů v Mladé Boleslavi. Tam jsem oslovil jednu kamarádku, zda by mi stála modelem, a když souhlasila, šli jsme se projít a já udělal jednu fotku, která udala můj směr kontrastních černobílých fotek. A od té doby to šlo samo. Jinak průběh samotného focení je prakticky pořád stejný. Nejprve si začneme povídat a já už při tom začnu fotit portréty. Mám rád ty výrazy, úsměvy a přirozené fotky, a to právě vzniká při konverzaci, kterou s ní vedu. U toho pak postupně ubývá oblečení, a tak se dostaneme až k aktům. Někdy však fotky vzniknou i úplně spontánně. Jednou jsem byl například s kamarádkou v kavárně na kávě. Bylo to ve druhém patře, kde jsme úplně sami a bylo tam hezké světlo. A ona na mě poznala, jak se rozhlížím a jak mi to v hlavě šrotuje, takže se mě i nakonec sama zeptala, jestli nechci něco vyfotit. Tak se svlékla a bylo to. (smích)
Aktům se věnujete jak na komerční bázi, tak i ve své volné tvorbě. V čem se to nejvíce odlišuje, když jdete fotit zákaznici nebo kamarádku?
V rámci své volné tvorby mám nyní čtyři holky, se kterými fotím stále dokola. Kdybych hledal nové modelky, tak by mě to svádělo k tomu, že bych ty fotky opakoval. Takhle vezmu například Terku, se kterou jsem fotil už sedmnáctkrát, což je docela dost za těch 2,5 roku, když ještě vezmeme v potaz, že Covid nám vzal jeden rok, a jednoduše jdeme na nějaké místo a buď z toho vzniknou nějaké nové fotky, nebo ne. Když to nevyjde, zkusíme příště zase jiné místo. To si ale nemohu dovolit u fotografování na zakázku. Tam už je ode mě nějaké očekávání, a ačkoli mi holky nechávají volnou ruku, tak sám chci mít jistotu, že budou mít fotky, které se jim budou líbit.
Jak Vás jako fotografa aktů ovlivnil tento poslední zvláštní rok?
Vzhledem k tomu, že jsem měl těhotnou manželku, poté se narodila dcera a nepotřebuji fotit kvůli obživě, tak jsem neviděl jediný důvod, proč je zbytečně ohrožovat. Takže jsem focení utnul na celých 8 měsíců. Vzhledem k tomu, že už neberu antidepresiva a tohle mi zbylo jako jediné antidepresivum, tak jsem měl trochu obavy, jak to zvládnu. Ale jak se mi narodila dcera, tak jsem měl úplně jiné starosti, než ty se svojí hlavou. (smích) Teď už je ale lepší doba a pomalu se k focení zase vracím.
Nelze přehlédnout, že vaše fotografie jsou z drtivé většiny černobílé. Má to pro Vás nějaký zásadnější význam proč právě černobílá?
Jednoduše černobílou fotku miluji. Už v tom prvním půjčeném fotoaparátu jsem měl rovnou nastavený černobílý náhled a mám to tak doteď. Pomáhá to lépe vnímat světla a stíny. Hodně mých fotek je na černobílé přímo založených. To jsou třeba ty kontrastní pruhované fotky. Nebo ty, na kterých chci schovat určitou část těla. Tyhle za mě v barvě nefungují. Když upravuji svatbu, snažím se to udělat půl na půl. Černobíle upravuji hlavně ty fotografie, kde jsou vodopády emocí. Černobílá tu emoci umocní a není rušena žádnou barvou. Navíc to mám jako odpočinek od těch bláznivě barevných obrazů, které maluji.
Odkud čerpáte inspiraci? Máte třeba nějakého konkrétního fotografa, který Vás inspiruje a ovlivňuje ve vaší tvorbě?
Když jsem začal s akty, pořídil jsem si fotografickou publikaci Ralpha Gibsona. Ten mou tvorbu, svými černobílými kontrastními fotografiemi, hodně ovlivnil. Druhá publikace, kterou jsem si koupil, byla od Adolfa Ziky. Jeho tvorba mi dala velkou chuť opustit ateliér a vyrazit fotit ven, kde taky vznikly moje nejoblíbenější fotografie. S ním jsem se dokonce i osobně setkal, když jsem vyrazil na jeho workshop. To byl také jediný workshop, který jsem za celou dobu navštívil. Jsem totiž samouk, který nejraději na všechno přijde sám, i když kolikrát složitější cestou, a který si nerad nechá do něčeho kecat.(smích) Adolfa Ziku jsem chtěl poznat především jako člověka. A taky si od něj nechat podepsat tu publikaci. Sehnal jsem si od něj ještě jednu, takže asi budu muset navštívit kvůli podpisu další workshop. A taky nesmím zapomenout zmínit Katarinu Orešanskou. Její tvorbu sleduji už roky a naprosto jí zbožňuji. Jak její akty, tak fotografie z koncertů. Právě přes ty jsem se k ní dostal, když fotila mou oblíbenou skupinu Hurts. Dokonce mám od ní doma na zdi velkou fotku Karla Gotta. Je opravdu skvělá a těším se na každou její novou fotku. Když pak pomineme fotografy, tak mě samozřejmě inspirují hlavně ženy, pak samotná místa, kde fotím a také hudba (Nick Cave, Radiohead, Joy Division, Hurts, Moby).
Ještě se trochu vrátím zpět k vašim obrazům. V našem rozhovoru jste zmínil, že jste měl výstavu v Mladé Boleslavi. Prozradíte nám, jak to vzniklo a zda je v plánu nějaká další výstava?
Výstav už jsem měl více. Jelikož nejsem vůbec iniciativní typ a radši si maluji a fotím, závisí to hodně na tom, zda mě někdo osloví, abych u nich udělal výstavu. Jako první přišla nabídka z jedné plzeňské kavárny, kdy mě oslovili poté, co jsem zveřejnil na facebooku fotografii všech mých obrazů pohromadě. Druhá nabídka přišla právě z Mladé Boleslavi z kavárny Škoda nezajít. Tam bych rád výstavu zopakoval, protože mě nadchla jak samotná kavárna, tak lidé, které jsem tam poznal. Již nějakou chvíli mám chuť udělat výstavu čistě z mých fotografií, především aktů, jenže s tím je trochu problém, protože ne všude chtějí mít akty vystavené. Tak uvidíme, zda mě někdo zase osloví nebo se pro tentokrát odvážu a zkusím něco domluvit sám. (smích)
A teď trochu o Vaší technice. Jakou výbavu pro focení používáte?
Mám dvě těla Fujifilm X-T4. To druhé mám teď čerstvě, dříve jsem fotil na X-PRO 3 a X-T4, ale po jedné svatbě jsem usoudil, že bude lepší mít dvě stejná těla. Co se týče objektivů, tak fotím jenom na pevná skla a momentálně vlastním XF 16mm f/1.4 R WR, XF 23mm f/2 R WR, XF 35mm f/1.4 R, XF 56mm f/1,2 R a XF 90mm f/2,0 R LM WR. Kdybych si ale měl vybrat jenom jeden objektiv, který vezmu s sebou na focení, bude to XF 35mm f/1.4 R. Vždycky mně přišlo, že má v sobě nějaké kouzlo, které nedokážu úplně vysvětlit a mnohokrát jsem na tento názor narazil i na různých Fujifilm fórech, takže si to o něm myslí více lidí. A abych nezapomněl, ještě mám od Fujifilmu kompakt X100F, což je naprosto boží fotoaparát, který se vejde i do větší kapsy. Ale to už je opravdu všechno. Prozatím. (smích)
Je něco, co Vás ze strany Fujifilmu v poslední době potěšilo, nebo na co se těšíte?
Nejvíce mě potěšilo oznámení objektivu Fujinon XF18/1.4, který jsem navíc vyhrál. Takže dvojnásobná radost. Pro mě je tohle ideální ohnisko na dokument, který mě v poslední době začíná bavit víc a víc. Dále se mi líbí středoformátový systém GFX, který bych jednou rád vyzkoušel. Od Fujifilmu se nicméně těším na každou novou techniku. A tohle nadšení mi určitě ještě dlouho vydrží. U fotoaparátu nekoukám jen na parametry, ale musí mě sám o sobě bavit, padnout mi do ruky, nutit mě do focení, i když třeba zrovna nemám žádnou inspiraci. A tohle vše pro mě splňuje řada X-T, X-PRO a X100.
Jak obvykle vypadá post-produkce Vašich fotografií případně, které programy se vám osvědčily?
Fotím především do RAWu, abych měl možnost z té fotky vytáhnout ještě více, a upravuji je v programu Adobe Lightroom. Tím, že fotky upravuji jak na počítači, tak v tabletu, tak mi vyhovuje tento program, protože je propojený přes cloud. Takže když začnu práci na počítači, můžu ji bez problému dodělat na tabletu. Jinak se snažím nedělat příliš úprav a už při focení mám vše nastaveno, jak chci, aby to vypadalo ve finále. Většinou je to tedy černobílý kontrastní náhled. Obecně vůbec nepoužívám retuše ani vyhlazování a snažím se už při focení udělat všechno tak, abych pak musel do té fotky zasahovat co nejméně.
Prozradíte nám plány do budoucna? Čemu byste se chtěl teď nejvíce věnovat?
Především rodině. Co se týče focení, tak bych chtěl ještě nějakou dobu pokračovat v aktech. Nicméně jak se znám, vše se může změnit ze dne na den a najednou se přesunu třeba k dokumentu, který mě teď také hodně baví. Stále chci tedy fotit lidi. I malování se samozřejmě chci věnovat. Rád bych konečně přenesl několik svých aktů na plátno.
Jak byste sám sebe popsal jako fotografa?
Jsem fotograf, který chce za svůj život vytvořit velký soubor fotografií, které mě přežijí, a díky kterým na mě bude moje budoucí rodina hrdá. To je ale daleká budoucnost, takže se vrátím do přítomnosti. Jsem jednoduše fotograf lidí, který se při focení snaží navodit maximálně uvolněnou atmosféru a přenést na ostatní mé nadšení z focení.
Na závěr jsem záměrně nechala otázku na několik Vašich posledních fotografií, které si můžeme prohlédnout na Instagramu. Jedná se o fotografie Rozdíly generací, Čerpání inspirace, Vnitřní emoce a Společně sami. Protože se úplně nejedná o Vaši klasickou tvorbu, zajímalo by mě, co Vás k tomu vedlo?
Už nějakou dobu jsem chtěl rozbourat své profily na sociálních sítích a ukázat, že nejsem jen fotograf aktů. Pak přišel nápad právě s fotkou Rozdíly generací, která můj Instagram rozbourala dokonale a reakce na ní byly ještě mnohem větší než na akty. Na to přišly další nápady a už se v tom vezu. Během tohoto roku tedy určitě přibydou další.
Při rozhovoru s Lukášem jsem se dozvěděla mnohem více k této sérii fotografií včetně toho, co ho k tomu inspirovalo, jak složitě vznikala fotografie Rozdíly generací s jeho dědečkem v době Covidu, nebo třeba jak vznikl nápad na fotografii Společně sami a jak bude vypadat její druhá verze. Proto jsem velice ráda, že Lukáš souhlasil s nápadem na další článek věnovaný čistě této sérii, na který se už teď můžete těšit. Eva.
Ukázka dalších fotografií od Lukáše
__________
Lukáš Tycar
Web: tycar.cz
Instagram: @lukastycarart
Facebook: Lukas Tycar Art
